Když dnes vstoupíte do Muzea města Dobříše, možná vás překvapí, jak dlouhou a klikatou cestu muselo ujít, než se stalo plnohodnotnou institucí. Přestože kořeny místní muzejní sbírky sahají více než sto let do minulosti, samotné muzeum v pravém slova smyslu vzniklo teprve nedávno – 10. října 2023. Jeho ředitelem je historik a spisovatel PhDr. Jan Michl, Ph.D., a jeho kurátorkou paní RNDr. Jitka Benešová.
Úplné začátky sahají do období před první světovou válkou. Hlavní osobností byl tehdy ředitel měšťanské školy František Tatar, který společně s dalšími nadšenci stál u zrodu muzejního spolku. Prvním předsedou se stal okresní starosta Josef Hodys z Nové Vsi, jenž pomáhal zejména s jednáním s úřady. Už v prvních letech se podařilo shromáždit úctyhodnou sbírku čítající více než 1 400 předmětů, na níž měl výrazný podíl i Ludvík Kopáček.
Počáteční nadšení však netrvalo dlouho. Chybějící výstavní prostory, pokles zájmu veřejnosti a nakonec i vypuknutí války znamenaly rychlý útlum činnosti. Po smrti Josefa Hodyse v roce 1915 spolek fakticky zanikl.
Sbírka ale nezmizela. Po léta byla uchovávána v budově školy a později se postupně přesouvala na různá místa po Dobříši. O její znovuoživení se lidé pokusili v roce 1939, kdy vznikl Musejní spolek v Dobříši. Ani tentokrát však muzeum nevydrželo dlouho – jeho činnost přerušily dramatické události druhé světové války.
Po válce se sbírky opět stěhovaly, často se nacházely v nevyhovujících podmínkách, což vedlo i ke ztrátám části exponátů. Stabilnější zázemí našlo muzeum až v roce 1952 ve staré faře, kde vydrželo několik desetiletí.
Další zásadní změny přišly po roce 1989. Muzejní sbírky se znovu přesouvaly a postupně se hledala cesta, jak muzeum znovu zpřístupnit veřejnosti. Důležitým milníkem byl rok 2007, kdy byla otevřena stálá expozice „Stará Dobříš“ v budově na Mírovém náměstí.
Dnes je sbírka Muzea města Dobříše evidována v Centrální evidenci sbírek České republiky a čítá přibližně 20 000 předmětů – od historických fotografií a kronik až po trojrozměrné exponáty dokumentující život ve městě.
Samotné muzeum se zaměřuje na dějiny Dobříše od pravěku až po současnost. Návštěvníci se mohou seznámit například s obdobím habsburské monarchie, první republiky, ale i s dobou socialismu nebo s tradicí rukavičkářství, která je pro město typická.
Vedle klasických expozic nabízí muzeum také vzdělávací programy pro školy, interaktivní aktivity pro děti i venkovní hru s QR kódy, která propojuje historii s moderními technologiemi přímo v ulicích Dobříše. V podkroví Kopáčkova domu, kde dnes muzeum sídlí, se také pravidelně konají kreativní workshopy s tematickým zaměřením.
Muzeum města Dobříše tak dnes není jen místem, kde se uchovávají historické předměty. Je živou institucí, která se snaží historii přibližovat současníkům – a to napříč generacemi.
Jak ale funguje muzeum v praxi? Co všechno obnáší péče o sbírky, jak vznikají výstavy a co návštěvníky nejvíce zajímá? Na to jsme se zeptali ředitele muzea pana Michla a také kurátorky muzea paní Benešové.
Pane řediteli, Muzeum města Dobříše vzniklo oficiálně až v roce 2023. Co tomu předcházelo a co to pro Vás znamenalo v praxi?
Když jsem nastoupil na místo kurátora městského muzea v dubnu 2020, samotnému mi asi rok trvalo, než jsem pochopil, že jsem v muzeu a nikoli v archivu. Všichni totiž veřejně přístupnému depozitáři muzea říkali „archiv“, dokonce i můj předchůdce mi na přímou otázku odpověděl, že budu spravovat „archiv“. Dá se říci, že i první tři roky mého působení mě kontaktovali lidé a požadovali po mě věci, které se obvykle shánějí v archivu. Musel jsem tedy nejdříve každému trpělivě vysvětlovat, že centrální spisovna města se nachází nad železniční stanicí a městský archiv se od poloviny 80. let nachází ve Státním archivu v Příbrami. Nutno přiznat, že i já jsem před nástupem do muzea netušil, kolik je ve městě muzeí a jaký je mezi nimi vztah. V Kopáčkově domě bylo Muzeum rukavic, které nepatřilo městu, i když na jeho provoz finančně přispívalo. Na zámku se nacházelo Muzeum hraček, které provozovalo kulturní středisko, ale které nemělo s historií města nic společného.
Vlivem vnějších okolností i vlastní angažovanosti se nám ve spolupráci s panem starostou podařilo situaci projasnit. Zámek má dnes vlastní expozici zcela nezávislou na městu a město má vlastní muzeum v pronajatém Kopáčkově domě. Přesto se dodnes setkáváme s názory, že v Kopáčkově domě je knihovna a mnozí místní jsou překvapení, že je zde městské muzeum.
Jste spokojený s tím, do jaké podoby se Vám podařilo muzeum vybudovat, nebo je ještě prostor k dalšímu vylepšení?
Prostor k vylepšení je pochopitelně obrovský, ale výsledek je závislý na mnoha vnějších okolnostech. Některá města jsou ochotná investovat do expozice takzvaně „na klíč“ od zavedených firem, které se touto činností zabývají. Esteticky sice vypadají skvěle, ale dost často jsou obsahově poněkud vyprázdněné. Největším problémem takových expozic je ale cena. Obvykle se jedná o částku atakující hranici deseti milionů. V jiných městech tento zádrhel vyřešili pomocí místních šikovných nadšenců, kteří pomohli vytvořit profesionální expozici jen za cenu materiálu. Tuhle výhodu soběstačné maloměstské komunity ale na Dobříši nemáme. Vzhledem k tomu, kolik jsme do tvorby nové expozice investovali a v kolika lidech jsme ji dělali, považuji výsledek za velmi dobrý. Občas nás navštíví nějaký kolega či kolegyně z jiného muzea, a když slyší výklad o tom, jak expozice vznikala, většinou jim úžasem padne brada nebo obdivně pokyvují hlavou, což mě pochopitelně těší.
Co považujete za nejcennější nebo nejzajímavější exponát?
Tohle je velice častá otázka, kterou mi lidé pokládají, ale nedá se na ni jednoznačně odpovědět. Většinou říkám ten poslední významný přírůstek nebo objev, protože v tom množství exponátů stále objevuji nové věci. Obvykle za nejzajímavější exponát označuji Drhovský poklad, protože to má několik velice napínavých a tajemných příběhů.
Jaké jsou plány muzea do budoucna?
Plány muzea budou do značné míry ovlivněné novým vedením města, které vzejde z podzimních voleb. Muzeum je a bude finančně závislé na podpoře města, takže případné představy o tom, kam by se mělo muzeum vyvíjet, jsou zcela odvislé od podpory radnice.
A co vše obnáší práce kurátorky v dobříšském muzeu…
Paní Benešová, jak vypadá Váš běžný pracovní den v muzeu?
To vždy záleží na tom, co je právě potřeba řešit. Některé dny se věnuji přípravě tvořivých dílen, které od konce loňského roku probíhají v podkroví Kopáčkova domu. Plánuji témata workshopů, hledám vhodné lektory, zajišťuji pomůcky nebo připravuji propagační materiály – od letáků až po prezentaci na webu a sociálních sítích. Jindy se zabývám badatelskými dotazy, které řeším opravdu velmi ráda.
Je to téměř detektivní práce – hledání v matrikách, starých mapách, a především v naší obsáhlé sbírce. Součástí mé práce jsou také prohlídky, edukace, plánování přednášek a realizace dočasných výstav. K těm méně viditelným, ale důležitým činnostem patří katalogizace, inventarizace a péče o sbírkové předměty. Zde se snažím o jistou modernizaci stávajícího systému pomocí aktuálně dostupných možností, včetně umělé inteligence. Věnuji se také digitalizaci – ať už se jedná o převod dokumentů do elektronické podoby, nebo například o záchranu historických fotografií na skleněných negativech.
Jak vznikají edukační programy pro školy a co děti při návštěvě muzea nejvíce baví?
Edukační programy vznikají především na základě naší stálé expozice, která je rozdělena do šesti tematických okruhů od pravěku až po rok 1989. Do jejich tvorby se také promítají podněty učitelů a reakce samotných dětí. Naším záměrem je, aby prohlídka nebyla jen „suchým“ výkladem, ale aby se děti aktivně zapojovaly a objevovaly historii zábavnou formou. Každý program se vždy snažíme ušít na míru konkrétní skupině – podle věku dětí, počtu účastníků i časových možností. Mladší děti například skládají velké puzzle s mapou Dobříše, kde jsou vyobrazeny významné stavby a památky. Poté si vylosují kartičky s jejich názvy a dávají je na správná místa. Starší žáci absolvují komentovanou prohlídku, pracují s pracovními listy a hledají indicie ukryté v expozici. Já osobně cítím největší odezvu právě při práci s puzzle, protože děti přirozeně baví soutěžit a hledat správná řešení.
Můžete přiblížit venkovní hru s QR kódy? Jaký má ohlas?
Hra s názvem Exponáty v ulicích je mojí srdeční záležitostí. Spustili jsme ji v říjnu loňského roku a věřím, že s novou turistickou sezónou a teď už i přívětivějším počasím bude zájem dále narůstat. Jedná se o interaktivní pátrací hru v dobříšských ulicích, kde „ztracené“ muzejní exponáty čekají na své nálezce. Na jednotlivých stanovištích jsou umístěny QR kódy, po jejichž načtení se zobrazí informace o příslušném exponátu, ale také nápověda k nalezení toho následujícího. Veškeré potřebné informace najdou zájemci na webových stránkách muzea. Velmi si vážím zpětné vazby od účastníků a snažím se na ni reagovat. Reakce jsou rozhodně pozitivní, určitě ale lehce zkrátím doprovodné texty. Obtížnost však zůstane stejná, takže bych hru doporučila spíše starším dětem a hravým dospělým. Jsem také moc ráda, že hru využívají i učitelé jako netradiční zpestření výuky dějepisu a ráda bych jim za to poděkovala. Na konci června plánujeme losování o ceny pro dosavadní úspěšné řešitele.
Máte nějaký oblíbený exponát nebo příběh, který se k němu váže?
Protože jsem se původně věnovala přírodním vědám, mám blízko právě k exponátům z této oblasti. Zmínila bych například časopis Vesmír, konkrétně jeho první číslo z roku 1878, nebo mamutí kosti z Dolních Věstonic, jejichž cesta do našeho muzea je pro mě dodnes trochu záhadou. A pochopitelně mezi moje oblíbence patří i všech osm „ztracených“ exponátů ze zmiňované venkovní hry. Ty ale bohužel nemohu prozradit – jejich odhalení musí zůstat na samotných hráčích.
Zpracovala DH
