Kino v Dobříši



Zhlédnout krátký němý film v Dobříši bylo pravděpodobně možné už před první světovou válkou, ale tehdy patřilo kino k putovním atrakcím. Jako dnes putují po kraji „houpačky“, dříve putovaly divadelní soubory a pojízdné biografy. Filmy měly obvykle jen pár minut, takže se spíše jednalo o takovou kuriozitu než o umělecký zážitek. V Praze vznikl první stálý biograf až v roce 1907, takže Dobříš až tolik nezaostávala. Když se po válce začala stavět v Dobříši sokolovna, už se počítalo s tím, že se v sále bude i promítat na bílé plátno. Bio Sokol vzniklo oficiálně 24. 4. 1920 uvedením tříhodinového historického amerického filmu „Zrození národa“ z roku 1915, pojednávajícím o americké občanské válce a o vývoji americké společnosti poté. O chod kina se staral biografický odbor Sokola, jenž zajišťoval průměrně dvě promítání týdně, jelikož o sál se bylo třeba dělit s ochotníky a pochopitelně s cvičenci. Kinematografickou koncesi udělovalo městské zastupitelstvo obvykle na tři roky a opakovaně ji prodlužovalo.

Po příchodu zvukového filmu v roce 1929 bylo nutné investovat do zvukové aparatury. Během druhé světové války prostory sokolovny obsazovaly různorodé skupiny: uprchlíci, němečtí vojáci, žáci z obsazené školy; takže se promítalo pouze ojediněle. Po válce zažila kinematografie v celé zemi obrovskou vzpruhu, zestátněný československý film chrlil produkci, na kterou chodily milióny diváků. I Komunistická strana Československa si uvědomovala propagandistický potenciál stálých kin, a proto po převzetí moci podporovala jejich budování. Dne 15. září 1950 počala stavba kina i v Dobříši. Město poskytlo pozemky, ale stavbu v hodnotě sedmi miliónů korun financoval Československý státní film. Po patnácti měsících se dílo podařilo a slavnostního otevření se zúčastnil kromě generálního ředitele Československého státního filmu Oldřicha Macháčka a architekta stavby Suchého i slavný básník a zaměstnanec ministerstva informací Vítězslav Nezval. Básník emotivně zavzpomínal na dobu okupace a po jeho závěrečných budovatelských frázích počalo promítání barevného sovětského velkofilmu „Pád Berlína“, ve kterém čeští diváci mohli poznat Jana Wericha v roli Hermanna Göringa i Karla Rodena, dědečka současného herce stejného jména. Státní kino promítalo šestkrát týdně, přičemž o víkendu odpoledne i večer. Návštěvnost lze označit za úctyhodnou, zvláště vzhledem ke kvalitě promítaných filmů. Československé filmy byly obvykle vyprodané, ale hojnou účast bylo možné pozorovat i na filmech sovětských. Lačnost po filmové zábavě lze dokumentovat v dobříšské kronice zápisem z oslav 700 let města Dobříše. V červenci 1952 se v zámeckém parku konalo za účasti předsedy vlády Antonína Zápotockého promítání severokorejského velkofilmu „V týlu nepřítele“.

S příchodem televizorů koncem padesátých let masivní návštěvnost trochu polevila, ale stále se návštěva kina považovala za mimořádnou společenskou událost. Jestliže v prvních letech se promítalo zhruba 200 filmů ročně při návštěvě přes 100 tisíc diváků, pak v roce 1966 je zaznamenáno 78 tisíc diváků při 123 filmech, což vyústilo v tržbu převyšující 400 tisíc Kč. Státní kino časem obdrželo jméno Máj, ale mezi obyvatelstvem se tento název příliš neujal, jelikož se jednalo o jediné kino ve městě, takže nebylo zapotřebí rozlišovat.

Další změna v návštěvnosti nastala po okupaci sovětskými vojsky v roce 1968. Prudce poklesl zájem o filmy sovětské a vůbec filmy z východního bloku, ale naopak obrovský zájem diváci projevovali o filmy americké a západoevropské. Například v roce 1969 promítání 597 filmů navštívilo 93 600 diváků. V osmdesátých letech prošlo kino modernizací a v jeho prostorách vznikla vinárna. V době tzv. perestrojky dobříšští diváci vzali na milost sovětské filmy kriticky zaznamenávající komunistické dějiny země. Drtivá návštěva filmů „Jdi a dívej se“ nebo „Pokání“ je dnes už jen těžko pochopitelná. S příchodem devadesátých let návštěvnost kina prudce poklesla. Kvalita barevných televizorů se stala dostupná pro téměř všechny obyvatele. Nástup videa a DVD přehrávačů změnil návštěvu kina na akci podivínských staromilců a do dobříšského kina se spíše chodilo za alkoholem než za kulturou. Často se pro nízký počet prodaných lístků ani nepromítalo a ekonomické potíže kina vyústily v několik dočasných uzavření, několik změn provozovatelů, několik pokusů o znovuoživení, které se nakonec ukázaly jako marné.

PhDr. Jan Michl, Ph.D.
Depozitář a archiv Muzea města Dobříš

Reklama

Předchozí článekProč máme v Dobříši rozpočtové provizorium?
Další článekSpolečenská kronika