V červnu oslaví dobříšský fotbal 100. výročí. Připravte se na bujaré oslavy připomenutím jeho příběhu už teď na výstavě „99 let dobříšské kopané: Josef Vitásek“ v Muzeu Dobříš. Pepík byl nejen slavným brankářem a oblíbeným trenérem, ale i sběratelem a tvůrcem „muzea slávy“. Co o výstavě i o dědečkovi říká Gábina Mašková, která o jeho unikátní sbírku pečuje?
Gábi, mohla byste v kostce představit, kdo byl Váš dědeček – Josef Vitásek?
Děda Pepa byl „malý“ muž s velkým srdcem. Narodil se ve 30. letech do rodiny lesního hajného na hájovně Trnová u Dobříše. K fotbalu ho přivedl jeho starší bratr František a tato láska už ho neopustila. Střídal fotbalovou branku s hokejovou a během vojny ještě koketoval s boxem. V pozdějším věku byl trenérem v Dobříši, Rosovicích, Drahlíně a výběru reprezentace Středočeského kraje do 15 let. V roce 1995 získal cenu Rytíře fotbalu.
V Muzeu Dobříš představujeme sbírku Josefa Vitáska, v čem je unikátní?
Svou sbírku skládal celý život. Jsou tam skvosty jako ucelené série odznaků Slavie a Sparty, vlajka k tisícímu gólu Pelého, ale za největší skvosty považuji jeho pečlivě psané kroniky s detailně popsanými utkáními dobříšského týmu obohacené o novinové články a fotografie.
Kde se vzala myšlenka uspořádat výstavu věnovanou dědečkovi?
Po dědově smrti jsem se snažila uchovávat jeho sbírku tak, jako by jen odložil pero na stůl a odskočil si na fotbalový zápas. Celých dvanáct let od jeho smrti jsme spolu s naší Bobinou (pozn. žena Josefa Vitáska) nechávaly všechno na svém místě. Pro všechny to bylo překvapující, že s dědy smrtí neskončila tahle unikátní sbírka v zapomnění. Celou tu dobu jsem si pohrávala s myšlenkou, že tohle by mělo být dochované pro další generaci a přístupné všem, kteří jeho éru zažili. Bohužel se nenaskytly vhodné prostory, kam celou sbírku přesunout. Pravdou je, že několik nabídek bylo, ale vždycky jen na její část a já měla obavy, že rozdělení sbírky by vedlo ke ztrátě její originality. Po smrti Bobiny se musela celá sbírka přesunout do krabic kvůli rekonstrukci domu. Nechtěla jsem se smířit s tím, že se zalepením poslední krabice už nikdo nikdy tyhle skvosty neuvidí. To jsou vlastně první myšlenky toho, že výstava jednou bude.
„Že výstava jednou bude“ v Muzeu Dobříš?
Víceméně ano, Pepa Vitásek patří do Dobříše. Šťastnou shodou okolností mě před časem s nápadem oslovil Radek Vystyd. Nápad uspořádat výstavu věnovanou dědovi a jeho sbírce k výročí jeho nedožitých 90 let mě nadchl. Bohužel se nám to nepodařilo uskutečnit kvůli lockdownu a první koronavirové vlně. Radek Vystyd byl ale tak skvělý, že mi umožnil výstavu uspořádat teď. Bez jeho velké pomoci a činnosti muzea by se nikdy neuskutečnila. Tímto mu vyjadřuji velké díky za možnost oživit dědečkovu práci. V této souvislosti bych ráda poděkovala i mé mamince, Zdeňce Čermákové, za pomoc a nesmím zapomenout ani na Honzu Soukupa, který odkaz Pepy Vitáska udržoval už od jeho smrti, třeba v memoriálech.
Ani současná výstava ale nepředstavuje sbírku celou…
Ano, přesně tak, nepředstavuje, protože těch věcí je tolik, že by to vydalo na několik dalších výstav. Alespoň je na co se těšit..
Máte nějaké plány, co se sbírkou bude dál?
Pár nápadů mám. Ráda bych někde celou sbírku umístila natrvalo, ale nechci být zatím konkrétní.
Měla jste někdy chuť jít v Pepíkových fotbalových stopách?
No ano! Za žáky jsem hrála fotbal za Sokol Drahlín, jsem levák, tak jsem si hlídala místo levého beka. Mám odehráno i pár zápasů za ženské mužstvo Slavie Praha.
Dědeček Vás trénoval? Jaký byl?
Jako pes, musela jsem trénovat denně, plus jsme spolu chodili běhat. Tedy já běhala, on stál doma se stopkama (smích). Ráda na to vzpomínám.
Co o Pepíkovi nikdo neví?
…to nevím, vlastně ano, vím. Neuměl plavat (smích).
Výstavu „99 let dobříšské kopané: Josef Vitásek“ můžete v Muzeu Dobříš navštívit až do poloviny února. Mimo jiné můžete prolistovat desítky kronik a historických časopisů ze sbírky Josefa Vitáska, prohlédnout si slavné podpisy na hokejkách nebo třeba prozkoumat desítky (historických) vlajek fotbalových klubů.
Foto a text: Kristýna Rottová
