Část první
Vážení občané, vždy, v každém období či století, se prováděly změny k lepšímu.
V různých historických dokumentech se třeba dočteme, kolik zde bylo hospod, obchodů, jak fungovaly hamry a hutě.
Ve svém třetím povídání se chci zaměřit na to, jak se spolky a také organizace podílely na proměně obce či regionu. V letech sedmdesátých a osmdesátých si myslím, že to byly roky velmi úspěšné. Avšak i před tím se například postavil kulturní dům, dále kino, nebo se provedly práce na hřišti, kabinách. V oněch sedmdesátých a osmdesátých letech se pak provedla přístavba mateřské školky, stavba nové hasičárny a budovy pro Místní národní výbor. To jen namátkou, kromě výstavby inženýrských sítí a silnic. Také se rozšířila obec o rodinné domky na Strži. V mých vzpomínkách to bylo, zejména v osmdesátých letech, období velmi zajímavé. Vyznačovalo se zvýšenou aktivitou téměř ve všech oblastech života v obci. I po delší době se ještě trochu napravovaly ničivé důsledky Velké vody. I tyto ničivé události přispěly ke zvýšené aktivitě. Z praktického života, kromě budované infrastruktury, bylo pro občany přínosné zahájení provozu nově postaveného Domu služeb. Znamenalo zlepšení některých služeb stávajících, ale také zavedení služeb nových.
V objektu byla nová prodejna potravin, drogerie, masna, v patře pak byly služby zakázkového krejčovství a sběrna oděvů pro chemické čištění, mandl. Byla tam i místnost, ve které jednou týdně ordinovala dětská lékařka a maminky tak nemusely tlačit kočárky na Dobříš. Toto úsilí pokračuje i po revoluci. Jsou však moderní technologie a materiály a hlavně větší finanční prostředky. Je dobře známé pořekadlo „kup si chalupu a máš zadek v kalupu”. Myslím, že je dobře, že se vše opravuje a modernizuje. Jako sportovní areál, škola, školka a též kulturní dům, který byl postaven již v šedesátých letech jako jeden z prvních na Dobříšsku.
občany zajišťoval Sbor pro občanské záležitosti a také divadelní soubor v rámci Osvětové besedy (nyní MKS), Občanská (podpůrná) jednota. Dobrá činnost byla sportovců, zejména oddíl házené, kopané a celé organizace Sokol při vystoupeních na spartakiádě. A o hasičích jen dobře, významná byla jejich činnost při „Velké vodě”. Ve spolkové činnosti zde dále působily organizace jako zahrádkáři, chovatelé, spolek fotoamatérů při OB, spolek filatelistů, Svazarm, Červený kříž, Československý svaz žen atd. Jejich činnost byla pro obec přínosem a v obci byla dobře známá. Výjimkou byl však jeden spolek, o jehož činnosti byly mezi veřejností jen rámcové informace, protože naprostou většinu své činnosti vykonávali jeho členové mimo obec ve volné přírodě. Byl to spolek starohuťských myslivců. A právě o něm bude hlavní část mého povídání. Chci čtenáře seznámit poněkud podrobněji s informacemi o jejich činnosti a věřím, že tyto informace budou pro mnohé zajímavé. Já nejsem myslivec a mé znalosti jsou skromné. Myslivost jsem poznal jako muzikant na buben při mysliveckých „posledních lečích“ a na mysliveckých plesech.
Hlavní informátor pro mě byl můj dlouholetý dobrý kamarád a také dlouholetý spolupracovník z práce na Obecním úřadě, dříve MNV, Fanda Snopek. Ten byl v posledních dvaceti letech, před ukončením činnosti mysliveckého spolku, jeho předsedou. Na informacích se také podíleli dva starohuťští myslivci, Bohumil Švehla a Vladimír Hanzal. Předesílám, že v mém povídání bude velmi zajímavá informace o ojedinělém, trochu odvážném a velmi riskantním mysliveckém experimentu, který starohuťští chlapci v zeleném úspěšně provedli. Proč chci psát právě o myslivcích? Připomněl jsem si to, že právě v prosinci probíhají „poslední leče“ a dále pak plesy, vzpomínám na jejich výzdobu a tombolu. Možná, že se najdou pamětníci v jiných organizacích a také něco napíší ze své kroniky.
Ale na úvod povídání něco málo z historie spolku. Jeho založení se uskutečnilo v počátku padesátých let minulého století. Jeho zakladateli byli starohuťští občané pánové Emil Holeček, Otokar Pechan, Václav Zikán, Karel Oktábec a asi dva myslivci z Dobříše. Spolek si dal jméno Jarolím, takže jeho oficiální název byl „Myslivecké sdružení Jarolím Stará Huť“. Měl pronajatou honitbu Státních lesů Dobříš. Byl to lesní komplex, který se skládal ze dvou celků: polesí kozí Hory a polesí Borotice o výměře téměř 2 000 ha. Nájemní smlouva se uzavřela na deset roků s tím, že po uplynutí její platnosti docházelo k její obnově. Společnost měla zpočátku asi deset členů. Během trvání spolku však byly okresními mysliveckými a státními orgány prováděny různé reorganizace honiteb a i mysliveckých spolků. Vlivem těchto změn mělo v posledních deseti letech starohuťské sdružení Jarolím třicet tři členů a rozloha honitby byla téměř 2 500 ha. Byl to ucelený lesní komplex s přilehlými zemědělskými pozemky a hranice honitby prakticky tvořily silnice mezi obcemi Dobříš – Jezírka – Rybníky – Drhovy – Borotice – Dražetice – Chramiště – Kozí Hory – Starý Knín – Mokrovraty – Pouště – Stará Huť. Hranice mezi Starou Hutí a Dobříší tvořily jižní okraje rybníků Starohuťského a nádrže v Jezírkách. Část lesního komplexu mezi Starou Hutí a osadou Pouště, říčkou Kocábou a silnicí Stará Huť – Mokrovraty, však byly ve správě vojenských lesů.
Členskou základnu Jarolímu byli občané Staré Huti, z Dobříše, Drhov, Nového Knína a také několik myslivců z Prahy. Jméno sdružení Jarolím zřejmě dali zakladatelé s malou úpravou podle jména „Jeroným“, což bylo jméno mysliveckého mládence, který zahynul při nešťastné tragédii zřejmě při lovu někdy ve 20. století. Nejsou známy podrobnější informace, ale ještě v šedesátých letech minulého století visela na stromě uprostřed polesí Kozí Hory dřevěná tabulka, na níž bylo napsáno: zde zahynul myslivecký mládenec Jeroným.
Pokračování v příštím vydání
