V každé obci i ve Staré Huti se chovalo drobné hospodářské zvířectvo a ptactvo, a to hnedle v každé domácnosti. Hlavně v 50. a 60. letech minulého století, než se vybudovala průmyslová a potravinářská produkce.
Někdo měl velkou zahradu, jiný záhumenek, a to v době JZD. Zvířectvo se chovalo pro svoji spotřebu, ale taky pro svoji zálibu a na okrasu. Nástupem Státního statku ubylo záhumenků a lidi začali vysekávat různé pastviny a úhory, které zanechal Státní statek. Ve Staré Huti byla pak založena organizace SCHDHZ a působila v letech 1970 až 1990 pod vedením pana Františka Slaboně. Protože se zemřelým panem Slaboněm odešly i veškeré záznamy, tak jen co si pamatuji sám. Ze členů to byli například František Kadlec, Jan Tesárek, Josef Hrubý, pánové Šimonovský, Švehla, také Karel Tesárek, Zdeněk Kobík, Marta Pešková, paní Cihelková atd. Také to byli členové z okolí například František Slepička z Kozích Hor, Josef Pečený z Mokrovrat nebo Broňa Fulín a pan Němec z Dobříše. Zároveň se chci omluvit těm, na které jsem zapomněl. Není to žádný úmysl, jenom chci v tomto povídání připomenout působení organizace Chovatelů a činnost chovatelskou nadále. Chovaly se hlavně slepice, králíci, husy, kachny, ale i ovce, kozy, prasata, holubi a exotické ptactvo (andulky, kanárci, papoušci, korely apod.). V tomto svazu se kromě zahrad využívaly travnaté plochy propůjčené Statním statkem Dobříš, Lesním závodem a Státním Rybářstvím, jako byla „Poláčice“ stráň nad Huťským rybníkem, okolí rybníka „Strž“ a jiné proluky, paseky, lesní cestičky, příkopy, rokle a pak zbudované obecní parčíky. Po nástupu většího chovu psů, zejména jejich venčením, se zmenšovaly plochy pro trávu na krmení a její sekání zejména kosou. Jejich exkrementy byly všude i na chodnících. Dobře udělal Obecní úřad, že omezil místa pro venčení a také byly rozmístěny odpadkové koše spolu s papírovými pytlíky.
I já jsem byl členem tohoto svazu. Choval jsem králíky, slepice, husy, kachny a také jsem zkoušel chov ovcí a vietnamského prasete. Z králíků jsem choval i čisté rasy jako Rexy, Činčily, králíka belgického a podobně. Úkolem bylo, že každý člen musel chovat alespoň jednu čistou rasu. Rexy a Činčily na kožešinu. Rexy měly krátkou sametovou srst, hnědé až kakaové barvy a činčila měla stříbrnou srst s delším vlasem. Byl to v té době hit. Protože zde byli v kraji koželužníci a jircháři, tak kožešiny zpracovávali na předložky, beranice, což uměl pan Šanda, štucle, ale i také kožešinové vesty a kožíšky. Dále pak belgické plemeno bylo chováno na maso. Dospělý králík dosahoval až 5 kg a i více. Později, to už bylo po revoluci, jsem vyzkoušel chovat husy nebo kachny i bez pastvy. Zahrada se sekala sekačkou, tak jsem zkusil jim trávu dát i tu rozsekanou. Časem, jak slyšely zvuk sekačky, už byly seřazené u dvířek. Také jsem přešel na krmné směsi jako všichni chovatelé. Hodně chovatelů přešlo u králíků na suchou stravu, kde předcházeli různým nemocem, hlavně myxomatóze. Já upřednostňoval zelené krmení. Rychleji rostly i za cenu, že jsem vícekrát očkoval. I nyní je v obci hodně chovatelů, jen nejsou organizováni. Já jsem přestal, protože už ubyly síly, a tak kupuji jako mnoho jiných občanů maso králičí a drůbeží v marketech. Není to však ono. Po upečení je to jako holub, nebo veverka. Přeci jen když získám králíka od soukromníka, je to velký rozdíl. Věřím tomu, že budou občané nadále v této činnosti pokračovat. Ještě stojí za zmínku, že po roce 1990 jsem si pronajal zahradu na chatě pana Máry, který ji koupil od Rechů. Protože zahrada byla veliká, pomáhali nám při sekání a sušení kamarádi, a to rodina Štádlerova, Vávrova, Oktábcova a Dvorských. Pak jsme se o seno dělili. V té době jsem si opatřil malotraktor s příslušenstvím, mělo to i sekačku. Také jsem zde pěstoval krmnou řepu, brambory, vojtěšku, ale i trochu obilí, a tak jsem zajišťoval krmení pro králíky, slepice, ale i pro prasata. To přestalo, jakmile chatu Márovi prodali, a tak jsem zúžil hospodářství. Nyní mám již jen slepičky. Kurník je vybaven automatickým uzavíráním. Vím, že se automatizuje i krmení a pití. Jsou to různá pítka a zásobníky pro krmné směsi. Je to inspirace pro mladé chovatele a začátečníky.
Ale zpět k činnosti organizace chovatelů. Také pod vedením pana Slaboně byl založen klub mladých zejména pro akvaristiku a chov exotického ptactva a pejskařů. Nastal tlak pro získání místností pro činnost organizací. A tak se v období 1976 až 1981 přistavoval Kulturní dům pro větší kapacitu. Po dostavění byla kapacita kolem 400 návštěvníků. To se však změnilo další přestavbou v roce 1988 a tak dále do dnešní podoby Kulturního domu. Ale vraťme se do let 1976, kdy měli občané zájem o co největší kapacitu. Jak jsem uváděl v jiném povídání, v té době pracovalo v obci hodně organizací a složek a byl velký zájem o návštěvnost kulturního domu a jednotlivé složky a občané odpracovali na jeho úpravách mnoho hodin zdarma. Nevyužité místnosti nad knihovnou chátraly, tak obec rozhodla je pronajmout organizacím SSM a Chovatelům za to, že si prostory upraví a zřídí pro svoji potřebu. Byla to akce také veliká. Jedna část se musela zvednout, kde byla jen půda, a tak i předělat střecha. Zde spolupracovali zedníci od chovatelů a SSM pod vedením pana Františka Slepičky. Pak v těchto místnostech schůzovali a prováděli přednášky za pomoci veterinární správy a zvěrolékařů po odborné stránce. Chovatelé si zde také vyměňovali zkušenosti. Dále se zde pořádaly výstavy akvaristiky a exotického ptactva. Na zahradě Kulturního domu pak vystavovali i chovatelé z okolí. Členové se potěšili z poháru za odměnu jejich práce, neboť chovatelská činnost vyžaduje hodně lásky a pracovního nasazení. Ono se řekne výstava, ale to byla také práce. Zajištění vystavovatelů, úprava výstaviště, zajištění krmení a pití, zajištění hlídání a ošetřování všeho zvířectva a ptactva. Krmné směsi zajišťoval nejvíce p. František Kadlec od zemědělského výkupního družstva. Hlídky byly rozděleny z členů organizace. Já, pokud se pamatuji, hlídal vždy v noci. Nemohlo chybět ani občerstvení pro hodnotící komisi, popřípadě jejich dovoz a odvoz, což též zajišťoval František Kadlec. Také to byla oprava klecí a voliér a po ukončení jejich řádné uskladnění a úklid areálu.
Výstava se konala většinou o pouti na zahradě u Kulturního domu. Bylo to vystavení své práce a pěkné zpestření. Děti i rodiče se seznámili s tím, jak se chová drůbež, ptactvo i poznávali exotické ptactvo. Bylo to zpestření, jak využít svátečních dnů, nejen užívání si pouťových atrakcí. Vždy koncem roku se provádělo vyhodnocení činnosti spojené se zábavou na malém sále Kulturního domu. K poslechu hrála kapela p. Bláhy známá jako „chlup a brko“ a to zcela zdarma, neboť Svaz Chovatelů byl jejich zřizovatelem. Také se pořádal ples, na který se občané těšili, hlavně na tombolu, že vyhrají něco pro svůj chov či do kuchyně.
Jak jsem zdůrazňoval, chovatelská činnost je vždy prospěšná, i když u mladších o to takový zájem není. Chovatelská činnost v období 1970 až 1990 ukázala, že to prospěšné bylo a zanechalo to zájem o tuto činnost v rodinách do budoucna. Určitě je mnoho důvodů, proč tuto lásku ke zvířatům a ptactvu chovat. Je dost farmářů a velkých agrárních celků, ale i malochovy začínají znovu ožívat. A těm, co mají akvária, terária či voliéry, přeji hodně radosti z úspěchu v chovu, i těm co to dělají jen pro krásu a potěšení.
Foto: archiv autora a obecního úřadu