… vyvolává vzpomínku na tragické období našich dějin, které zasáhlo před osmdesáti lety i naši obec.
V levé části obrázku vidíme skupinu osob před obchodem v domě č. 126. Je to zcela jistě rodina Karpelesova, asi začátkem 30. let minulého století. Rudolf Karpeles byl starohuťský židovský obchodník a rukavičkářský faktor.
Židé se ve Staré Huti usazovali v souvislosti se železárenskou výrobou a rukavičkářským průmyslem od 18. a v průběhu 19. století. Ve starých kronikách jsou zaznamenána v souvislosti s naší obcí jména Jakub Perlmann, Šalomon Löwy nebo Josef Perlmann, účastník napoleonských válek. Většinou to byli obchodníci. Šalomon Abeles, který se ve Vídni vyučil rukavičkářství a pracoval v tomto oboru, se v roce 1864 usadil v Dobříši a položil zde základy výroby rukavic. Ta se záhy rozšířila i do okolních vsí – v roce 1901 pracovalo v dobříšském okrese na 2 500 šiček.
Jako první příslušníky rodiny Karpelesovy ve Staré Huti máme zachycené Josefa (1816–1878) a jeho ženu Ludmilu (1826–1908). Ti žili se svými dětmi Leopoldem (nar. 1853), Rosou a Františkou (1859) původně v č. 19, toto stavení však v roce 1868 celé vyhořelo. Dále se osudy této rodiny odehrávají v domě č. 126, kde bydlel Leopold Karpeles se svou manželku Emilií, narozenou 25. 11. 1862 ve Starém Kníně, po svatbě v roce 1882. I tomuto stavení však v roce 1888 shořela střecha (”svršek”). Leopold měl s Emilií čtyři děti, které se dožily dospělosti – syna
Rudolfa, nar. 2. 11. 1886 a dcery Idu ( nar. 1892), Františku (1897) a Martu (1901). Provozoval obchod se smíšeným „koloniálním“ a střižním zbožím, který po jeho smrti v roce 1916 převzala manželka Emilie. Syn Rudolf Karpeles pomáhal svým rodičům v obchodě a v roce 1916 narukoval do války. Po jejím skončení se vrátil do Staré Hutě. Při sčítání lidu v únoru 1921 bydlí ve Staré Huti již jen jedna židovská rodina – v čísle 126 je uvedena vdova Emilie Karpelesová jako majitelka domu a v něm ve dvou bytech žily dvě rodiny – šest příslušníků rodiny Karpelesovy a čtyři členové rodiny Josefa Neliby z Obecnice, slévače v místních železárnách. Dcery Františka a Marta jsou na začátku dvacátých let svobodné, pracují jako domácí švadleny. Ida se provdala za Josefa Vocáska (nar. 1895), žije v rodném domě se svým půlročním synem Jiřím (nar. 24. 8. 1920) a vede domácnost. Její manželství bylo později rozvedeno. Po smrti matky 29. 11. 1923 Rudolf přebírá živnost a vedle obchodování se smíšeným zbožím se věnuje také rukavičkářské výrobě jako faktor. Uzavřel sňatek s Arnoštkou (nar. 1899) a 13. 10. 1934 se jim narodila dcera Zdeňka. Zřejmě někdy v této době opouštějí sestry Františka a Ida se synem Jiřím Starou Huť a stěhují se nejdříve do Dobříše a pak v roce 1935 do Příbrami , kde žijí v domácnosti své sestry Marty, provdané (asi v roce 1928) za Karla Kohna. Manželům Kohnovým se narodily tři děti – Berta v roce 1929, Emilie (1930) a Leo (1936).
V roce 1935 vešly v Německu v platnost zrůdné tzv. Norimberské zákony. Ty mimo jiné zakazovaly manželství Židů s osobami nežidovského původu. Všechny osoby židovského vyznání přišly o základní občanská práva. O rok později se k těmto omezujícím zákonům přidal také zákaz vykonávat odborné profese, což mělo za cíl zásadně omezit vliv Židů na vzdělání, politiku, kulturu, a také na průmysl.
Po vzniku protektorátu v březnu 1939 a vypuknutí války v září téhož roku se i u nás začínají zavádět a uplatňovat opatření k perzekuci Židů – např. mohou nakupovat jen v určitých hodinách, mají zákaz vstupu do veřejných podniků, kulturních zařízení, dopravních prostředků, obchody židovských majitelů musí být označeny nápisem „Jüdische Unternehmen“. Museli mít povolení ke každé cestě – z Hutě na Dobříš si je měli vyžádat prostřednictvím obecního úřadu a četnictva.
S omezováním osobních svobod a běžného života v podobě nařízení a zákazů přibyla snaha nacistů vyhnat co největší počet Židů z Německa a okupovaných oblastí. Od roku 1940 měla veškeré židovské záležitosti na starosti Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která se snažila Židy donutit, aby emigrovali do zahraničí. Židé v mnohých případech neměli na vybranou a museli svůj domov opustit. Při podávání komplikované žádosti o vystěhování museli pokaždé do kanceláře pražské Ústředny a čelit tam urážkám, výhružkám a ponižování. Otázky židovského majetku převzal Vystěhovalecký fond, který od roku 1941 přebíral kontrolu i nad majetkem Židů deportovaných do koncentračních táborů.
Od září roku 1941 byla pro Židy zavedena povinnost nosit na oblečení označení žlutou šesticípou hvězdou s nápisem „Jude“. O rok dříve byla zakázána docházka židovských dětí do protektorátních škol. Malá Zdeňka Karpelesová do starohuťské školy tedy nastoupit nemohla, její vrstevnice, dodnes v obci žijící, si ji ale ještě pamatují z dětských her, měla bohaté tmavé vlasy. Vzpomínají si také na spíše měšťanské zařízení domácnosti Karpelesových – např. na bílou vyřezávanou ložnici. Rudolf Karpeles se podle ústní vzpomínky v důsledku pokračujících perzekucí pokoušel zboží a zařízení svého obchodu na začátku 40. let prodat. Zápis v daňové knize u jeho jména vede k domněnce, že též podával na Ústředně žádost o vystěhování své rodiny. 23. ledna 1941 byl Karpelesův obchod uzavřen a 15. února téhož roku zrušena jeho živnost. 23. srpna 1941 byly s okamžitou platností zakázány všechny činnosti spojené s vystěhovalectvím. Podle starohuťské kroniky byl Rudolf Karpeles odvezen na nucené práce do Německa, kde 4. 12. 1941 (podle jiného pramene již 30. 11.) zemřel.
Na podzim roku 1941 odjíždí z protektorátu v rámci zrůdného nacistického programu „Konečné řešení židovské otázky“ první transport českých a moravských Židů. Další následují a 4. září 1942 pak odjíždí transport označený „Bd“, do něhož je zařazeno i 79 Židů z Dobříšska. Ve starohuťské kronice čteme v roce 1942 tento zápis: „Během měsíce září byl proveden odsun všech Židů do Terezína. Tak z naší obce odešly i zbylé dvě členky rodiny Karpelesovy, matka s dcerou (8letá Zdeňka). Jejich majetek připadl náboženské obci židovské, kterou ovšem vede německý komisař.“
Transport z vlakového nádraží v Dobříši směřoval přes Prahu do Terezína, ten však nebyl konečnou stanicí. Naprostá většina deportovaných pokračovala už 8. září transportem označeným „Bk“ na východ – do Malého Trostince poblíž Minsku. Zde byli 12. září vyčleněni práceschopní muži a ostatní zavražděni plynem a hromadně pohřbeni ve vykopaných jámách. Holocaust na Dobříšsku přežili pouze tři lidé.
Františka Karpelesová (1859–1915), sestra Leopolda K., se provdala za Leopolda Frankla, obchodníka ve Staré Huti v domě číslo 38 a narodili se jim synové Josef (1881–1942), Rudolf, Karel (padl v první světové válce), Julius (1889–1942) a Emil. V roce 1921 je už majitelem domu č. 38 Colloredo-Mansfeld a bydlí zde železárenští dělníci s rodinami, celkem 19 lidí.
Připomeňme si někdejší obyvatele naší obce, kteří zahynuli při holocaustu:
Arnoštka Karpelesová – 43 let
Zdeňka Karpelesová – 8 let
Františka Karpelesová – 45 let
Marta Karpelesová Kohnová – 41 let
(Karel Kohn – 37 let, Berta Kohnová – 13 let,
Emilie Kohnová – 12 let, Leo Kohn – 6 let)
Ida Karpelesová Vocásková – 50 let
Jiří Vocásek – 22 let
Josef Frankl – 61 let
Julius Frankl – 53 let
Rudolf Karpeles se tragického konce své rodiny nedožil, okolnosti jeho úmrtí se zatím nepodařilo zcela objasnit. Přesto i jeho můžeme považovat za oběť barbarské ideologie, stejně jako dalších téměř 80 tisíc českých a moravských Židů, jejichž jména jsou napsána na stěnách Pinkasovy synagogy v Praze. Za strohými údaji se skrývá nezměrné lidské utrpení. Nesmíme na to nikdy zapomenout.
K. V.
