Události devatenáctého století nám byly většinou trochu uzavřené. Dívali jsme se na ně jako na něco, co se odehrálo, ale jenom zprostředkovaně. Díky přístupu k dobovému tisku si můžeme o nich přečíst přímo. Jedna z nejstarších zpráv z Dobříše je z roku 1868 a vypovídá o svěcení praporu pěveckého spolku Zvonař.
Pěvecký spolek Zvonař měl na Dobříši dlouholetou tradici, která byla započata v 2. polovině 19. stol a skončila až s koncem první republiky. Tedy s několikaletou přestávkou. Tento a jemu podobné spolky vznikaly na Dobříši převážně pod místní Občanskou besedou, stejně jako
Sokol anebo dobrovolní hasiči.
Dříve se určitou prestiží spolků stávalo posvěcení jejich praporu, díky čemuž byl spolek uznán a mohl se zařadit do pomyslné vyšší spolkové činnosti. Byla to příležitost se dostatečně zviditelnit, díky čemuž se kolem svěcení konala velká slavnost. Místní Občanská beseda se rozhodla tuto slavnost uspořádat již večer dne 9. 5. 1868 a byla započata střelbou z hmoždířů a zastaveníčkem u paní hraběnky na zámku v Dobříši, kde pěvecký spolek zazpíval několik sborových zpěvů.
Druhého dne pokračovaly slavnosti o půl páté, kdy příbramská kapela, pod osobním vedením p. Skočdopole, procházela městem a místním slavnostní den zvěstovala. I počasí slavnosti přálo, bylo psáno, že již od rána byl krásný sluneční den.Většina domů na náměstí i v přilehlých ulicích byla ozdobená prapory v národních barvách, nejrůznějšími hesly a věnci.
Kromě jednoho domu jistého nejmenovaného izraelity, který nemohl národní barvy vyvěsit, protože je neměl, a místo toho vyvěsil ušlapané tepichy (koberce). Okolo osmé už bylo celé náměstí zaplněné obecenstvem jak místním, tak i z okolních vesnic. Do Dobříše postupně dorazili jak zástupci příbramského Sokola, hostomického pěveckého spolku, tak i spolky z Berouna a Sedlčan, jejichž příchod vždy oznámil výstřel z hmoždířů a hudba. Tyto spolky pak byly náležitě uvítány v Občanské besedě.
Z Občanské besedy vytáhl celý zástup doprovázený s hudbou, kostelními i spolkovými praporci. Mířili do zámku, kde je očekávala kmotra nového praporu, paní hraběnka Aglaia. Tento průvod byl doprovázen velkým zástupem místního lidu. Po krátkém obřadu na zámku se celý průvod i s hraběnkou a slečnami, které na praporu obětavě pracovaly, vracel na náměstí k soše sv. Šebestiána. V této době stávala socha ještě stále u rybníčku, kde je dnes Husův parčík.
U sochy byla postavena malá tribuna, na kterou se postavila paní hraběnka, zhotovitelky praporu a duchovenstvo. Jako první promluvil k slavnosti svěcení důstojný pán farář Bartůněk. Během jeho proslovu se dvě ženy židovského vyznání německy bavily v oknech svého domu tak hlasitě, že je muselo obecenstvo okřiknout a jeden rolník na ně dokonce holí hrozil.
Po něm byl rozvinut prapor z červené a bílé těžké hedvábné látky, mající na červené straně vyšitého zlatého lva a na bílé vyšitou lyru s dvěma pentlemi vlajícími dolů se znaky hraběcí rodiny. Zlatý lev byl znovu vyryt i na žerdi praporu. Aby mohl být proces svěcení ukončen, bylo vždy nakonec zatlučeno několik hřebů, které prapor držely na žerdi. První zatloukla paní hraběnka, která poté česky pronesla: „Dobrou pěvkyni milují bozi.“ Druhý zatloukl pan hrabě, jenž k tomu česky pronesl: „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti.“ Po něm následovali zástupci duchovenstva a jednotlivých spolků a někteří členové spolku Zvonař. Nakonec bylo zatlučeno 38 hřebíků, každý doprovázený heslem, přičemž nejhezčími byla nakonec zvolena hesla „My jsme a budem!“ a „Vlast nám dala život, jí ho dejme zpět“. Tato hesla byla několikrát slavnostně publikem opakována. Bylo jen dva roky po válce, kdy se našim krajem prohnala pruská vojska, takže se toto národnostní cítění dalo pochopit.
Po ukončení tohoto obřadu se praporu chopil praporečník pan Hofmeister a se svou přirozenou rázností přednesl slavnostní řeč, ve které poukázal na význam praporu a poděkoval všem přítomným. Svou řeč ukončil spolkovým heslem „Zpěv a víra naše síla“. Po skoro nekonečném jásotu a provolávání „Sláva“ a „Na zdar“ vydaly se všechny spolky do kostela, kde se konala mše svatá pod vedením faráře Horáka.
Spolky se toho dne znovu sešly ke koncertu o čtvrté hodině odpolední na zahradě hostince „U Bílého lva“. Sokol se rozložil po trávníku a zpěváci na připraveném pódiu přednesli střídavě s příbramskou kapelou několik písní. Tohoto koncertu se samozřejmě účastnilo i mnoho místních obyvatel a dokonce i hraběcí rodina se zde zdržela celou hodinu. Celou slavnost nakonec začalo kazit počasí, takže se všechny spolky postupně odebíraly domů. Přičemž se s každým jednotlivě loučili a provázeli je k domovu. Večer se nakonec konal slavnostní ples v místní Občanské besedě.
Petr Kadlec
