Pohled do roku 1920 v Dobříši



Rok 2020 rozhodně bude patřit k těm, na který se bude vzpomínat jako na rok, který utvářela nová pandemie čínského viru, anebo mnozí na něj budou chtít zapomenout jako na ztracený rok. Jaký byl ovšem rok 1920 z pohledu tehdejších dobříšských občanů?

Již krátce po novém roce rozvířila dění v Dobříši střelba. Během krádeže na půdě byl místním legionářem postřelen zloděj, 39letý František L. Byl to celkem známý recidivista, který se živil žebrotou a krádeží. Během světové války musel narukovat, a jak sám během soudu v březnu téhož roku tvrdil, prošel všechny bitvy bez jediného škrábnutí. Hned krátce po válce na zábavě v Dobříši vypíchl v bitce sokovi oko. Střelbu na svou osobu také přežil a po odpykání 8týdenního trestu si to špacíroval dál.

Ve čtvrtek dne 15. 4. se měla v Dobříši konat generální polední stávka, kdy veškeré dělnictvo mělo o půl druhé ukončit svou práci a dostavit se na tábor lidu do Dobříše, jenž se měl od 14 hod. konat před „Lidovým domem“ (hotel Na Knížecí). Ke stávkujícím měl dokonce promluvit Antonín Zápotocký, pozdější druhý dělnický prezident. Akci pořádala „Okresní dělnická rada v Dobříši“. Není ovšem úplně jasné, zda se akce konala, protože deníky o ní mlčí.

V květnu se rozhodli darovat dělníci z Colloredo-Mannsfeldských železáren ministerskému předsedovi 3 274 Kč jako dar republice, za což obdrželi od ministerského předsedy písemný dík.

Tato správa oběhla republiku v několika denících. Zřejmě se jednalo o významnou částku. Téhož měsíce došlo ke slavnostnímu otevření místní sokolovny, kterého se účastnili i sokolové z Prahy. Toho dne odjeli z Prahy do Řevnic, ale nejeli přímo do Dobříše, ale vystoupili zde a pěším pochodem přišli přes Kytín do Dobříše, kde následně předvedli při okrskovém cvičení veřejné pohybové cviky. Odtud odjeli vlakem do Nového Knína, kde přespali, a v neděli pokračovali pěšky do Živohoště, odtud lodí do Štěchovic a poté pěšky do Davle na dráhu. I z dnešního pohledu krásný výlet.

Již na tuto akci byl pozvaný prezident T. G. Masaryk, jenž však svou účast odřekl, ale na druhé pozvání místních sokolů, jejichž dramatický odbor chtěl sehrát Jiráskovu hru „Lucerna“, reagoval kladně. Do Dobříše dorazil v sobotu 11. 9. o sedmé hodině odpolední v několika automobilech i se svou rodinou. Nenacházel se tehdy daleko, v této době totiž využíval své první letní sídlo v zámku Hluboši. Na dobříšském náměstí byl přivítán činovníky místní sokolské jednoty, legionáři a obyvateli města, za které je uvítal starosta Klouda. Prezident Masaryk následně přednesl svou představu o tom, jakou si přeje republiku mít on sám, vláda a lid. Během představení se při přestávkách informoval o různých místních otázkách, a když po představení odjížděl, slíbil, že se s k nám jistě znovu podívá. Ostatně byl zde v Dobříši již před válkou častým hostem v hotelu u Heinzů.
Bohužel republika stále bojovala s nedostatkem, a proto se někteří místní živnostníci dostali k soudu za zatajování zásob nebo předražování. Od 6. 10. byla v Dobříši ustanovena pravidelná autobusová doprava Dobříš–Příbram, ale o tom více v samostatném článku pana Michla.

Dne 6. 11. byl ustanoven všeobecným doktorem místní lékař MUC. Richard Frankl, který to nakonec dotáhl na okresního lékaře. Během dalších let pravidelně asistoval jak u automobilových nehod, tak při různých výjezdech místních četníků.

Konec roku se bohužel psal jen černou kronikou. Od konce listopadu se pohřešovala Kateřina S. z Trnovského dvora, která se zamilovala do hocha, jenž musel nastoupit vojenskou službu. Ten se s ní přišel rozloučit a poté odešel na nádraží do Zdic. Kateřina utekla za ním, a jako by se po nich slehla zem. Naposledy byli viděni v lese u Hostomic a předpokládalo se, že spáchali společně sebevraždu. Jejich těla však nikdy nebyla nalezena. Nakonec dne 10. 12. zemřel ve stáří 46 let Otta Heyna, ředitel hospodářství Colloredo-Mannsfeldského velkostatku v Dlouhé Lhotě, a byl 12. 12. pohřben na hřbitově v Dobříši.

Ono se samozřejmě toho roku v Dobříši stalo mnohem více, ale tyto zprávy pronikly až do celostátních deníků.

Petr Kadlec,
Zdroj foto: archiv Petra Kadlece

Reklama