Obecní rybníček Permánek



Historie nevelkého rybníčku, který se nacházel téměř ve středu Dobříše, je vcelku bohatá. Prostor zde v Dobříšských listech ale máme omezený, a proto připomeneme jen ty nejdůležitější informace.

Důvod založení rybníčku Permánek byl jiný než jako pouhá hasičská nádrž. Založen byl společně s flusárnou, a to někdy před rokem 1738, kdy ji převzal po Jakubu Löblovi syn Lazar Mayer. Rybníček byl nadále rozšiřován a plně využíván vinopalnou, která byla výrazně přestavěna. Vznikl na obecním pozemku a byl tedy v majetku města Dobříš, přičemž na katastrální mapě, která vznikala mezi lety 1824 až 1843, se rybníček jmenuje také Flusárna. Nedaleký druhý rybníček se nejprve jmenoval „Na pohodnici“ a odkazoval na sídlo pohodného, které stávalo nedaleko pozdějších městských jatek. Před jeho zrušením se mu ale říkalo „Pátkův rybník“.

Vinopalna si z rybníčku brala vodu na výrobu a nakonec i pro pohon malého vodního kola. Kolem roku 1868 byla částečně upravena i na lihovar a první místní parní mlýn. Ten zde fungoval až do roku 1889, ale po smrti nájemce Adama Levinského byl zrušen.

Stálým pronajímatelem obecního rybníku se po Adamu Levinském stává Alfred Bondy, také židovského vyznání. Díky zápisům z městské rady například víme, že dne 21. 3. 1896 požádal o povolení vyčistit tento rybníček. To mu bylo v roce 1897 povoleno s tím, že se vytěžené bahno mělo vyvézt na sousední obecní pole. Z pozdější doby se nám dochoval zápis o pronajmutí práva na chov ryb, které v roce 1903 získal tehdejší knížecí velkostatek na dobu tří let za roční nájem 105 korun. Od roku 1922 za roční nájem platil 100 korun a udržel si ho až do zrušení rybníčku.

Dne 26. 4. 1912 došlo k zavezení nedalekého „Pátkova rybníčku“ či rybníčku „U staré pohodnice“, které se neobešlo bez protestů. Městská rada, aby tyto protesty utišila, rozhodla, že v nejbližší době dojde k rozšíření obecního rybníčku za lihovarem. V dalších zápisech se obecní rybník objevuje až po roce 1920, a to hlavně ve spojení s místním akciovým lihovarem. Ten po rozšíření provozu vyžadoval i větší objem vody, a proto již 11. září 1922 požádal o položení nové svodové trubky do hráze. Tato úprava by ovšem nesla i snížení možnosti ledování. Led z rybníčku ale kupovali místní hostinští, aby mohli pivo udržovat chladné i během léta. Přesto tuto úpravu město úplně nezavrhlo a pouze přikázalo velkostatku, že pokud by tyto úpravy v odběru ledu zabránily, měl je nahradit místním živnostníkům.

Až v žádosti z října 1926 pocházející od Anny Přibylové, nájemkyně obecního pozemku a louky nad dnešním Dukelským náměstím, se jmenovitě mluví o Permánkovém rybníčku. Celé pojmenování by snad mohlo mít spojitost s bratry Permanovými, kteří toho času bydleli ve zdejším chudobinci a často byli místními četníky zadržováni pro krádeže ryb z tohoto rybníčku. Jedním z nich byl František Perman, který měl v roce 1884 v nájmu pozemek v „Záluží“. Je také možné, že v 19. století měli v nájmu i tento rybníček, ale potvrzení jsem nenašel. Dne 25. 7. 1934 se poprvé jednalo o tom, zda se bude stávající rybníček opravovat, nebo se případně celkově zruší. Rybníček se měl vyzdít a zregulovat. Přitékající potok byl postupně převáděn do kanalizace a díky výstavbě v jeho horním toku přitékal stále více znečištěný.

V době stavby nového Masarykova sanatoria muselo město rychle řešit i problém, který do té doby víceméně odsouvalo. Tím problémem byla městská kanalizace, nebo lépe řečeno její modernizace. V roce 1937 byla její nejmladší část stará již čtyřicet let. Samotná výstavba spadala už do roku 1871, kdy se začalo s jejím budováním.

Při stavbě sanatoria bylo třeba předem rozhodnout, jak připojit toto nové potrubí na stávající městskou kanalizaci. V době, kdy městské zastupitelstvo řešilo tuto otázku, přišlo se na to, že o naší kanalizaci bylo rozhodováno již před světovou válkou, a to nejvyšším soudním dvorem ve Vídni. Problémy však nebyly až do roku 1937 dořešeny, potažmo ani odstraněny. Největší problém asi představoval rybníček „Permánek“, který byl Zemským úřadem v Praze považován při šetření v roce 1935 za potencionální otevřenou stoku. Ten proto nařídil městu Dobříš, aby byl rybník co nejdříve odstraněn. V polovině dubna 1937 zaznamenala rybniční správa Colloredo-Mannsfeldského velkostatku, že dochází k pozvolnému zasypávání rybníčku, o čemž však nebyla informována. Měla obavu o kapří násady a rozhodla se proto bez dalšího upozornění 30. 4. 1937 rybníček zčásti vypustit a násadu vylovit. To už však byla pouze labutí píseň této vodní plochy, protože město Dobříš do 24. 5. 1937 „odstřihlo“ rybník od posledního zdroje vody tím, že jej převedlo do odpadní stoky, která byla vedena mimo rybník.

Petr Kadlec



Reklama

Předchozí článekPředstavujeme vám Městský úřad Dobříš – odbor výstavby a životního prostředí
Další článekCovidu navzdory připravujeme Dobříšské májové slavnosti 2021