Již v prvním roce po vzniku Československa se začalo radikálně zasahovat do pozemkového vlastnictví velkých šlechtických rodů a dobříšský rod Colloredo-Mannsfeld nebyl výjimkou. Spekulanti měli hlavně zájem o dobře kultivované lesy, jejichž dřevo se dalo rychle zpeněžit. Radikální zmenšení velkostatku Dobříš po konci 1. světové války vyvolalo potřebu změny struktury vedení. Do čela správy byl nově postaven lesmistr, který měl k ruce tajemníka, účetního a lesního geometra. V květnu roku 1919 následoval zákon, který reguloval výkup dlouhodobě propachtovaných pozemků. V červnu 1919 byl stvořen Státní pozemkový úřad, v jehož čele stál agrárník dr. Viškovský. Pozemkový úřad měl v počátku spolupracovat na dokončení zákonů o pozemkové reformě a poté se věnovat provádění reformy. Zákony měly být hotovy ještě před konáním voleb, a proto byly základní zákony pro provedení pozemkové reformy přijaty stejně rychle jako zákon hlavní záborový. Neproběhla téměř žádná debata, natož důkladná příprava, jednalo se o tři zákony: přídělový, o hospodaření na zabraném, ale dosud nepřevzatém majetku a náhradový.
Bylo spočítáno, že velkostatkář měl podle těchto zákonů dostat od pozemkového úřadu za vyvlastněný majetek 30 procent nynější hodnoty a v letech 1920–21 dokonce mnohem méně. V některých případech to znamenalo, že náhrada za vyvlastnění majetku ani nepokryla dávku z majetku, tudíž velkostatkář ještě doplácel. Navíc placení dávky z majetku ve formě půdy nebylo v té době ještě dovoleno a pozemkový úřad bránil velkostatkáři prodat půdu za hotové. Nové znění náhradového zákona v roce 1922 připustilo, že stát může převzít půdu, ale nikoli v ceně, kterou byla dávka z majetku vypočtena (poválečná z roku 1919), ale v ceně podle náhradového zákona, tedy v ceně předválečné (průměr 1913–1915) navýšené pouze o 15 procent. Jak napsal historik Pekař, „velkostatky byly vhozeny mezi dva strašlivé mlecí kameny, v nichž by musely zahynout“. Nejvíce se reformy bály ty velkostatky, které měly velkou lesní plochu. To byl totiž nejspolehlivější zdroj zisku (vytěžení dřeva). Na to měl Svaz československých velkostatkářů řešení, zřídil jakési finanční fondy pro majitele těchto velkostatků a soustřeďovaly se tam peníze na úplatky, které byly dávány během reformy a u povolovacího řízení lesní těžby. Vyúčtování z těchto fondů již samozřejmě není dohledatelné.
O velkostatku Dobříš
V úvodním článku časopisu Role č. 75 ze dne 20. března 1922 nadepsaném „Pozemková reforma řítí se do propasti“ se tvrdilo mimo jiné, že se utvořila společnost v čele s p. Herbstem, poslancem Mašatou, posl. Richterou, předsedou senátu Práškem a p. Mářou, kterým měly být z dobříšského panství prodány za 21 000 000 Kč určité dvory a lesní revíry. Státní pozemkový úřad dotyčné objekty patřící firmě Colloredo-Mannsfeld ze záboru propustil, aby je majitel prodal za 21 000 000 Kč uvedené společnosti. Státní pozemkový úřad si však zřejmě vyhradil, že společnost dá po letech oněch 10 koupených dvorů k dispozici pozemkovému úřadu k parcelačním účelům. Společnost měla předtím vykácet 5 000 ha lesa, následně místo opět zalesní a postoupí státu. Presidium Státního pozemkového úřadu sdělilo úředně, v zájmu objektivní informace veřejnosti, že tato zpráva byla nepravdivá. Bylo naopak pravdou, že dotyčná společnost v době psaní článku ještě vůbec neexistovala a příslušnou žádost k pozemkovému úřadu předložili František Herbst a Josef Šulc jménem společnosti, která by se případně v důsledku povolení koupě teprve utvořila. Podle návrhu předložené smlouvy zamýšlela tato společnost koupit od dobříšského panství 5 390,79 ha lesní půdy, 1 370 ha zemědělské půdy a 71 ha rybníků, celkem 6 841,21 ha za cenu 16 000 000 Kč, a uvolovala se Státnímu pozemkovému úřadu ihned po schválení smlouvy dle § 7 záběrového zákona předat zdarma 1 450,42 ha zemědělské půdy a rybníků k účelům pozemkové reformy. Lesy byla společnost ochotna předat státu po 25 letech za doplatek 6 000 000 Kč, tj. za polovici náhradové ceny dle § 42 náhradového zákona. Společnost žádala, aby jí byly ponechány za přiměřené pachtovné v pachtu 4 zbytkové statky, zejména Dlouhá Lhota na 25 let a Ouběnice na 12 let. Předsednictvo Státního pozemkového úřadu si především vyžádalo odborný posudek celého návrhu od lesního znalce, který mimo jiné zjistil, že lesní hospodářství velkostatku Dobříš bylo v posledních letech postiženo mniškovou kalamitou a že bylo nutné bezpodmínečně v letech 1922 až 1923 porazit a rychle odstranit nejméně 100 000 krychlových metrů dřeva v zájmu zamezení dalšího ohrožení lesních kultur. Na základě podrobné kalkulace bylo v posudku konstatováno, že tato transakce by pro stát nebyla výhodná. Těžba by ovšem musela probíhat za dozoru Státního pozemkového úřadu, aby se nepřekračovala.
Ve dvacátých letech 20. stol. byly ovšem velké plochy lesů zničené mnišskou kalamitou a nelegální těžbou, celkem 2 581,62 ha ze všech lesů. Z pohledu tehdejších správců Colloredo-Mannsfeldských lesů padlo za oběť 39 % celkové plochy. Většina byla na konci třicátých let opět zalesněna. Přesto se předpokládalo, že z následků této katastrofy se lesy budou vzpamatovávat až do šedesátých let. Důsledkem toho se těžba ve zdejších lesích pohybovala na 65 % obvyklé těžby. Bylo těženo více buků a borovic, které ovšem nebyly tolik vyhledávané. Během mnišské kalamity zmizelo mnoho starých stromů. Proto bylo rozkázáno nechávat na jednotlivých místech staré stromy i jejich skupiny, zpravidla vysokého stáří a zvláštních tvarů, které si vybíral sám Josef Colloredo-Mannsfeld při svých pochůzkách. Tyto stromy měly a mají velký význam pro hnízdění vzácnějších druhů ptactva. Další pečlivé lesní hospodářství opět postupně zvyšovalo výnosnost místních lesů, a to až do takové míry, že se dočkaly zájmu nacistického Německa. O tom ale snad až někdy příště.
Petr Kadlec
