Elektrifikace Dobříše

Zaměstnanci firmy Hora z Benešova za přihlížení místních dítek staví kovový stožár u domu čp. 240 v dnešní ulici Partyzána Svobody


České země patřily ke špičce v elektrifikaci veřejného prostoru. Město Brno s pomocí Thomase A. Edisona zavedlo elektrickou ústřednu už v roce 1882 a Praha o sedm let později spustila první veřejnou elektrárnu na Žižkově za výrazného přispění Františka Křižíka. Na venkově už potřeba elektrického proudu nebyla tolik poptávána. Na Dobříši se ještě v roce 1904 zaváděly pouliční petrolejové lampy jako projev okázalé modernizace. Nic na tom nezměnil ani fakt, že o rok později železárny ve Staré Huti elektrický proud zavedly, konkrétně se tam používalo 11 obloukových lamp a 900 žárovek. Teprve vyhoření dobříšské pily v roce 1911 paradoxně dalo věci do pohybu, protože v rámci obnovy se postavila i první malá elektrárna.

Prvním soukromým odběratelem elektřiny na Dobříši se v roce 1912 stal zámek rodiny Colloredo- Mannsfeld. Radnice nechtěla zůstat pozadu a 1. října téhož roku posvětila zavedení proudu pro sebe a do školy. Na Vánoce se pak skutečně centrum města rozsvítilo, což místní kvitovali, i když s mírnou výhradou: „Intensita světla byla velmi dobrá a plně vyhovovala zdejším poměrům, avšak velmi se šetřilo s počtem osvětlovacích těles, takže jsou místa, ba i na náměstí, kde je úplná tma.“ Instalaci elektrických rozvodů na radnici a ve škole vyhotovila firma AEG Union z Prahy za celkovou částku 1 363 rakouských korun. Následující rok pak došlo i ke kolaudaci. Velká válka modernizaci zpomalila, ale po vzniku Československa se u nových veřejných budov už běžně počítalo s elektrickým proudem. Zlaté časy petrolejových lamp pozvolna končily a na konci léta 1930 došlo, díky práci firmy Hora z Benešova, k poslední výrazné vlně elektrifikace, po které domovy bez proudu už byly poměrně vzácné. V listopadu 1930 pak elektrický podnik evidoval 600 odběratelů „světelného“ proudu, což vzhledem k celkovému počtu 753 domů svědčilo o téměř dokončené elektrifikaci města Dobříše.

PhDr. Jan Michl, Ph.D.
Depozitář a archiv Muzea města Dobříše

Reklama

Předchozí článekJak je to s potřebou obměny zeleně při rekonstrukci náměstí Komenského
Další článekDobříšské listy – březen 2021