Ernest Körösi se narodil 13. září 1938 na Slovensku v malé vesnici Rešica u maďarských hranic. Narodil se sice jako československý občan, ale už po dvou měsících se jeho vesnice stala součástí Maďarska a on maďarským občanem. V roce 1945 se jako školák opět stal občanem československým. Po vychození maďarské základní školy pracoval rok v zemědělství, aby poté nastoupil na hornické učiliště v Karviné, protože československý průmysl nutně a rychle potřeboval tisíce nových horníků. Do té doby Ernest žil výhradně v maďarském jazykovém prostředí, neuměl ani pořádně slovensky. Náhle byl vržen do města, kde se hovořilo pouze česky a částečně polsky. Dokázal se s tím vyrovnat a učiliště úspěšně dokončil v roce 1956. Nutno však podotknout, že nároky na absolventy hornického učiliště nebyly v té době nijak přehnané. Ernest se odstěhoval do Ostrova nad Ohří a začal pracovat v dole v Jáchymově jako lamač, razič či rubač. Čili začínal tak říkajíc od píky. Zde se seznámil s manželkou a svatba se konala v roce 1958. Brzy se jim narodily první dvě děti a těsně před stěhováním se
Ernest stal na několik měsíců příslušníkem Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti v Ostrově nad Ohří.
V rámci reorganizace v roce 1961 se Ernest i s rodinou přestěhoval do Dobříše. Konkrétně do panelového bytového domu u kina. Začal pracovat jako lamač a později střelmistr v uranovém dole na šachtě 11A Bytíz, kde z převážné většiny tu nejtěžší práci dělali vězni z nedalekého nápravného zařízení. A právě s nimi se Ernest brzy sblížil a začal jim nosit různé potřebné věci – potraviny, léky i lihoviny. Později svou pomoc rozšířil i o doručování dopisů a věcí mezi vězni a jejich rodinami, ale 6. listopadu 1963 byl dopaden a v květnu 1964 odsouzen lidovým soudem ke snížení platu o 15 % na dobu tří měsíců. Před větším trestem ho ochránila skutečnost, že byl členem KSČ i ROH, dosahoval vynikajících pracovních výsledků a hlavně si za pašování věcí nenechával od vězňů platit. V souvislosti s trestem však byl přemístěn na povrch, kde se už nemohl s vězni setkávat. Ernestovi to nevadilo, protože o přeložení na povrch žádal už od roku 1961.
I přes členství ve straně a dřívější výpomoc u Pomocné stráže VB se pamětníci shodovali na tom, že Ernest rozhodně nepatřil mezi příznivce komunistického režimu. S přibývajícím věkem lze dokonce říct, že se začal přiklánět spíše ke kritikům režimu. Více než s československými komunisty však měl problém se samotným Sovětským svazem. Už od roku 1956, kdy sovětské tanky utopily v krvi maďarskou snahu o demokratizaci země, měl vůči Sovětskému svazu značné výhrady. Po příjezdu sovětských tanků i do Československa v srpnu 1968 se zdravotní a psychický stav Ernesta prudce zhoršil. Podepsalo se na něm i deset let práce s radioaktivním uranem. Trpěl úzkostmi, depresemi a údajně ho postihly záchvaty epilepsie, což se projevilo i v zaměstnání. Jeho dřívější vysoké výkony se staly minulostí a zaměstnavatel ho přeřadil na méně náročnou i hůř placenou pozici. Ernest nastoupil na dlouhou nemocenskou a do práce se vrátil až 17. února 1969. V uranových dolech se dohodl na ukončení pracovního poměru a projevil zájem o práci ve zdravotním středisku, kde mu bylo nabídnuto zaměstnání v místní sádrovně. Údajně projevoval o nové zařazení velký zájem, ale vše nakonec dopadlo jinak.
Dne 27. února 1969 odpoledne vyšel z domu čp. 1011 v dnešní Jáchymovské ulici, polil se hořlavinou a zapálil. Kolemjdoucí ho sice po chvíli uhasili, ale i tak utrpěl těžké popáleniny na dvou třetinách těla. Podle některých dobových novin se zapálil již na chodbě domu, v tom se informace různí. Po převozu do Prahy třicetiletý otec čtyř dětí svým zraněním po několika dnech podlehl. Přesněji zemřel 6. března v 15.30 v nemocnici v Praze 2, ale na hrobě má uvedené datum úmrtí 6. 4. 1969. To může svědčit o tom, že uložení urny do hrobu i výroba nápisu na náhrobní desce se uskutečnila s velkým časovým odstupem od úmrtí. Komunisté na případ od samého počátku uvalili informační embargo a čin byl okamžitě označen za běžný pokus o sebevraždu způsobený duševní chorobou. Zjevná spojitost s činem Jana Palacha nebyla zmiňována, natož prošetřována. Následně byl Ernest Körösi v komunistickém tisku vypodobňován jako blázen, cvok, labilní uzlíček nervů apod., což příliš nekoresponduje s předchozími hodnoceními v zaměstnání. Tam ho po celá šedesátá léta hodnotili jako kamarádského, přímého, pracovitého a velice oblíbeného kolegu, který se dobře stará o svou rodinu a žije řádným životem. Pracovní hodnocení sice nemají úplně nevyšší výpovědní hodnotu, ale rozhodně působí věrohodněji než komunistický tisk.
Jan Palach se sám označil za pochodeň číslo 1 a jeho čin následovalo na třicet mužů, někteří byli spíše ještě chlapci. Sice to zní hrozně, ale Jan Palach si svým prvenstvím dokázal zařídit největší publicitu. Dokázal šokovat i komunisty, kterým trvalo několik dní, než zatrhli pravdivé informování v médiích. Po roce 1989 se v podmínkách nového režimu rozhodlo, že za jednoznačně politického následovníka Jana Palacha lze označit pouze Jana Zajíce, který se rovněž upálil v blízkosti Václavského náměstí v Praze, i když se o jeho činu tehdy téměř nikdo nedozvěděl. U ostatních pochodní už bylo obtížné rozeznat, do jaké míry se jednalo o drastické řešení osobních problémů, či o politický projev vzdoru a protestu. Navíc se většina upálila mimo Prahu, takže bylo pro státní moc snazší jejich čin zakamuflovat před veřejností i zahraničím. Komunisté úspěšně všechny hodili do jednoho pytle a svorně je označili za vyšinuté opilce a blázny, ačkoliv to ve většině případů nebyla pravda. Případné dopisy na rozloučenou s uvedenými důvody sebeupálení policie zabavila či zničila a pozůstalým zakázala cokoli říkat.
Vše nasvědčuje tomu, že Ernest Körösi byl po příjezdu tanků silně deprimovaný ze situace ve společnosti, ale neméně deprimovaný byl jistě i Palach se Zajícem, jinak by nepřikročili k tak hroznému a bolestivému kroku. Je pak už celkem jedno, jestli se jednalo o čistě politicky motivovanou či medicínskou depresi. Způsob sebevraždy svědčí o tom, že Ernest věděl o Palachovi a nosil ho v hlavě. Nakolik byl jeho čin motivován snahou o protest, nebo jen snahou o ukončení všeho, to už dnes není nikdo schopen určit.
Jan Michl, Petr Kadlec
