V sobotu 2. října se konalo v obřadní síni Obecního úřadu Stará Huť slavnostní odpoledne. Místní SPOZ uspořádal setkání šedesátníků, občanů, kteří žili během svého života ve Staré Huti. K hostům promluvila velmi procítěně paní
Jindřiška Němcová. Každý z pozvaných hostů se pak podepsal do kroniky SPOZu a obdržel růži. Hosté se pak přesunuli do kulturního domu. Tam jim členové Místního kulturního střediska předvedli velice pěkný vtipný program. Je obdivuhodné, kolik lidí se podílelo na přípravě tohoto nádherného odpoledne. Všem jim patří veliké poděkování. Odpoledne skončilo v místní škole, kde si účastníci setkání připomněli svá dětská léta. Kdo mohl, přišel potom do restaurace Mexiko, kde se vzpomínalo na školní léta a probíraly se zážitky ze života. Děkuji všem svým bývalým žákům za krásné odpoledne a hezký večer.

Mgr. Marie Volfová

Chtěl bych touto cestou poděkovat SPOZu a MKS za krásně prožité odpoledne na setkání jubilantů, kteří v tomto a loňském roce oslavili šedesát let. Vím, kolik práce se skrývá za tímto obřadem.

Za šedesátníky Petr Dragoun

Část první

Zaujal mne článek z Pičínského zpravodaje o působení muzikantů amatérů na Pičínsku a okolí. Inspirovalo mne to udělat něco podobného z oblasti Knínska, Staré Huti, Dobříšska a zavzpomínat na kamarády, se kterými jsem se setkal, hrál, a také oživit vyprávění táty a jeho vrstevníků. V této oblasti bylo několik kapel. Já pamatuji na Knínskou dechovku pod vedením p. Tchána. Táta říkal, že vyhrála tato kapela soutěž Kmochův Kolín v kategorii lidových amatérů. Na Dobříši pak byla známá dechovka pod vedením p. Vitáska. Ve Staré Huti to byla kapela p. Aloise Synka, který napsal o Staré Huti písničku „Vesničko zlatá“. V těchto kapelách se vyučilo mnoho hudebníků, kteří pak utvářeli další kapely. Dříve se učili budoucí muzikanti u starších hráčů, nebo u některého učitele ve škole a hlavně pak přímo v některé kapele. Až později byla na Dobříši založena známá „Liduška“ – Lidová škola umění. Vzpomínám na toto muzikantství s láskou, neboť mám tento žánr opravdu rád. Ovšem pěkná písnička i z jiného žánru, dobrá hudba, melodie, mne osloví. Mám třeba rád „Olympic“, jdu si zatancovat na „Kabáty“. Zkrátka osloví mne vždy dobrá muzika, ale dechovka – to je moje. „Hudba je lék“, jak říká moje žena – „když sedneš za buben, už tě nic nebolí“.

Ale abych začal od začátku. Narodil jsem se do rodiny kapelníka pana Libického v Mokrých Vratech, který pocházel z Libice. Děda Libický měl také kapelu, kterou pak převzal můj otec. Hlavně začal se svými vrstevníky z Mokrých Vrat, ale i z okolí, a to ve složení: alt saxofon Václav Douša, tenor saxofon Ladislav Kolář, třetí saxofon Emil Hrabák, harmonika Josef Tůma, potom Josef Kadlec, a pak Josef Dolista, basa pan Holec z Nové Vsi, buben František Bláha, dále František Macháček, housle František Novotný. V tomto složení zvaném „štrajch“ hráli na tancovačkách, plesech a podobně. Ovšem hráli i do pochodu na 1. máj, různé hasičské akce, ale i na pohřbech. To si pak přijednal hlavně tenory a bas, ale i přiznávky. Taková kapela pak čítala až l6 členů. Táta hrál na housle, trombon, baskřídlovku, ale i na heligonku a buben. Vyprávěl, že na baskřídlovku jej učil kapelník pan Vrba z Obořiště, který vedl v této oblasti také kapelu a konkuroval mému dědovi. Z vyprávění od starších kamarádů vím, že tátova kapela byla oblíbená. Říkalo se : „Kdo tam hraje? Libický, tak tam jdeme“. Pamatuji také, jak říkal táta, že třeba za písničku „Už mně koně vyvádějí“ vydělal hodně peněz. Bylo to v době zakládání JZD.

Na začátky tátovy kapely si velmi dobře pamatuji, na jejich zkoušky, na přípravu not. Nejprve to byly knihy lepené, pak v tvrdých deskách a očíslované. Po hře jsem to zase skládal po číslech. Objížděl jsem muzikanty na kole po celém Knínsku. Vzpomínám na pana Hejtíka – trumpetistu, který psal pro tuto kapelu noty. Byl až z Mnichovic, proto i s panem Dolistou, harmonikářem, k nám přijeli dřív. Najedli se, pak šli nebo jeli na kole, později autem, na hru. A stalo se, že při večeři hrálo rádio, které hrálo pěknou skladbu. Harmonikář – výborný sluchař ji začal hrát, trumpetista pan Hejtík ji hned rozepsal a už večer ji hráli. Na tuto dobu vzpomínám velice rád, i na zážitky, když jsme se sestrou na ně čekali; také přijeli před obědem druhý den a to v celé parádě i s koňmi a bryčkou. Ještě musím připomenout, že druhý děda, otec matky, byl též muzikant. Hrál na příčnou flétnu, housle, pikolu a na malý bubínek ve vojenské kapele. A tak tento děda mne učil základy na housle a posléze na buben.
Protože jako v jiných kapelách se hráči měnili, odcházeli jinam nebo zemřeli, tak i po odchodu bubeníka pana Bláhy (později bude o něm také zmínka jako o kapelníkovi) jsem již ve 14 letech musel zaskočit, než přišel nový bubeník pan Macháček. Tak jsem se dostal znovu ke hraní, neboť hru na housle jsem nedokončil. V této době totiž otec hodně hrál a při práci na dráze a na poli byl pořád pryč, hádali se s maminkou a ta nakázala: „Učit se muziku nebudeš a hotovo“. Začátky byly krušné, zejména když jsem měl jít v průvodu na 1. máje. Celý den jsem chodil s malým bubínkem a učil se „anšlák“. Pak přišlo ráno pan
Kardinál, že bude tedy hrát velký buben a já malý; protože byl pro něho těžký, byl několik metrů vždy za kapelou a tak jsme si to museli prohodit. Když jsme přišli do zatáčky u kostela ve Starém Kníně, byla v cestě velká díra, já zavrávoral a prorazil jsem kůži. Pan Kardinál povídá, to nevadí, já mám kůží doma dost, otočili jsme buben a hráli jsme dál…

Josef Libický