Vzpomínky pana Ladislava Bučka (*1929, †2016) – 2. část

15


Asi po týdnu jsem zjistil, že je tam i hostinský z naší vesnice, ke kterému také chodili partyzáni pro jídlo. Z naší vesnice sebrali celkem asi dvacet lidí. Ten hostinský se vrátil také zmlácený, ale na rozdíl ode mne ho neškrtili ani nemlátili býkovcem. Když jsem jim ta záda ukázal, tak se zhrozili, byla to jedna podlitina za druhou spojená dohromady strupy ze zaschlé krve. Mého bratra také vyslýchali, ale byli na něj skoro hodní, i zapálit si cigaretu mu dovolili. Nakonec jsem zjistil, že akorát toho hospodského zfackovali a mě jediného skoro umlátili, některé vyslechli, u některých udělali jenom zápis. Přitom všechny vyslýchal jeden a ten samý gestapák.

Asi po týdnu mě přemístili do takové velké haly, kde již byl i můj bratr. Podlaha zde byla čistě zametená, ale postele žádné, jen po krajích u zdi sláma. Na záchod se chodilo do kýblů, a když jsem tam přišel, tak mi říkali: „Partyzáne, je nám líto, ale budeš mít za úkol vynášet výkaly ven.“ Hned první den jsem při vynášení výkalů narazil na jednoho gestapáka a z toho plného kýble jsem vyšplíchl něco málo na chodbu. Okamžitě mi dal pendrekem, ale uklidit jsem to nemusel, bylo toho opravdu málo a on se naštěstí zajímal o jiného vězně. Tam jsme byli jenom dvě noci a pak nás opět eskortovali, a zase jsme si mysleli, že do Německa. Přesunuli nás totiž do vagónu, kde byli i muži i ženy z naší vesnice. Nejdříve jsme dojeli do Trenčianské Teplé. Vlak však pokračoval dál v jízdě, až do Ilavy, na Pováží. Zde jsme mohli být ve věznici na cele s bratrem sami dva. Tato věznice byla již se slovenskými bachaři, byl však již prosinec a cela nebyla nijak vybavená kavalcem, nebyl tam ani slamník ani nic pod hlavu. Byla tam jen deka, tedy spíše kus hadru, museli jsme spát v zimě na holé zemi. V té místnosti netopili a jediné, co dokázalo trochu vyhřát místnost, byla svítící žárovka, což mi řekl bratr, když jsem chtěl, aby ji zhasli. Já mu sice nevěřil, ale nakonec jsem zjistil, že měl pravdu. Jídlo bylo stejné jako to, co babička vařila prasatům, našťouchaný šrot. Později věznici převzala Hlinkova garda, nebo spíše normální slovenští vojáci. Ti dozorci před nimi byli obyčejné svině, ale tihle obyčejní vojáci již věděli, že se blíží konec, že se přibližuje Rudá armáda, a tak se k nám chovali co nejlépe. Dodali matrace, celu zateplili a kromě slamníků i deky a podhlavníky dali. Před tím, jak jsem říkal, stálo jídlo za nic, ale pak ho vozili z nějaké polní kuchyně, kde vařili již čistě pro nás.
I pak jsem byl vyšetřován, ale gardisti si již jen zapsali mou výpověď, nikoho nemlátili, a když jsem se vrátil na barák, tak jsem zjistil, že je tam táta. To bylo radosti i pláče. Již tam nějakou dobou byl, ale o nás nevěděl. On na tom byl lépe, protože jej nezadrželi gestapáci, ale obyčejní gardisti. Proto nám dovolili, abychom byli i s otcem na jedné cele. Tatínka a ostatní s ním zadržené nakonec pustili o tři týdny dřív, ale my jsme tam s bratrem zůstali.
U nás v dědině byl ředitel školy, který původně pocházel z třicet kilometrů vzdálené obce. Byl velmi oblíbený, ale přísný a spravedlivý, během války měl hodnost majora a sloužil u armády v Bratislavě. I když byl tatínkův přítel, tak otec s ním přímo v kontaktu nebyl. Tatínek však měl také kamaráda z první světové války, spolu s ním sloužil v Srbsku. Bydlel v sousední vesnici a byl velmi schopným podnikatelem. Za ním otec šel jako prvním, protože byl ve styku právě s tím ředitelem a mohl mu dát vědět, že jsme zavření. A on mohl zařídit, aby nás pustili. V té věznici jsme byli už skoro půl roku a v dáli bylo slyšet hřmění bojů Rudé armády s Němci. Hodně vězňů v té době posílali do Německa a i já s bratrem jsme měli jet. Byli jsme ale propuštěni a mohli jsme jít domů. To bylo radosti. Samozřejmě lví podíl na tom měl ten major a otcův známý, kteří dlouho jednali na gestapu. Ani nevím, jak se jim je podařilo přesvědčit, aby nás propustili.
Vyšli jsme ven z věznice v Ilavě bez koruny a nevěděli, co dál a jak se dostaneme domů, když jsme si všimli, že před bránou stojí žena toho otcova známého z války s autem, a spustila: „Dobrý den chlapci, já jsem paní Golinská a čekám na vás.“ Odvezla nás nejdříve k nim domů, kde jsme se konečně pořádně najedli, vyspali. Od nás to mohlo být vzdušnou čarou méně jak dvacet kilometrů, bratr se vyznal a věděl, jak se dostat domů. Němci během Slovenského štátu stavěli na středním Slovensku silnici a ta byla na dálku vidět. Tenkrát to tam byla samá pastvina, lesy a pole, bylo již snadné najít cestu domů. Byl březen a fronta se blížila. Kolem nás, přes Pováží, však jen prošla. Směřovala hlavně nahoru na Ostravu a dolů na jižní Slovensko. U nás v té době nebyla žádná trať, ani silnice, takže se nám hlavní vojska vyhnula. Zahlédli jsme jen pár vojáků, ani se nezastavili a šli dál. Takže jsme to naštěstí ve štěstí přežili.

Zapsal Petr Kadlec
Jazyková a stylistická úprava – redakce DL

Reklama