Vzpomínky pana Ladislava Bučka (*1929, † 2016) – 1. část

24


11. 11. 2016, v den, kdy se slaví mezinárodní svátek válečných veteránů, zemřel dobříšský občan a aktivní účastník posledních dnů 2. světové války na Slovensku, pan Ladislav Bučko. Jeho vzpomínky na tuto nelehkou a nebezpečnou dobu, které zapsal pan Petr Kadlec, zveřejňujeme na jeho počest a s úctou ke statečnosti jeho i všech válečných veteránů.
I když již skoro padesát let žiji na Dobříši, neprožil jsem válku zde, ale na středním Slovensku, v oblasti kraje na jihovýchod od Trenčianských Teplic, kde měl otec Michal Bučko hospodářství. Válečné události nás až do r. 1944 nepostihly, ale během Slovenského národního povstání a po něm již byla situace jiná. V této době měly některé grunty společný dobytek, který pak vyháněly na pastvu do kopců, kde je chlapci majitelů pásli. Tam jsme i my vlastnili salaš, kolibu a stodoly, kde jsme skladovali seno na jaro, aby měl dobytek co jíst. A díky tomu senu tam rádi spávali partyzáni.
Když jsem zde jako kluk krávy pásl, občas jsem jim donesl jídlo, ale tajně, aby ani sousedi o ničem nevěděli. Mimoto jsme doma občas přechovávali partyzány anebo uprchlíky, kteří se chtěli dostat domů. Ty jsme pohostili jídlem a nasměrovali je tam, kam potřebovali. Partyzáni u nás byli i dříve, ale více se začali objevovat hlavně krátce před a v době Slovenského národního povstání (srpen až říjen 1944), kdy se bojovalo i nedaleko od nás a často byly slyšet přestřelky v lesích kolem Motěšice nebo Polesí. Proto to byl hlavně táta, kdo riskoval, protože, když byli někteří ti partyzáni ranění, hlavně ti lehce, tak jsme jim s otcem dávali péči a starali se o ně a následně je posílali dál.
Během povstání se tam u nás nahoře objevili i chlapi, co o sobě prohlašovali, že jsou 1. československá brigáda. Tatínek bojoval již za první světové války a ihned poznal, že tito partyzáni jsou nějací divní. Byli vypasení, oholení, zatímco partyzáni byli většinou pohublí a zarostlí. Bylo to nebezpečné, a tak mi otec zakázal nahoře v kopcích pást, čímž mi asi zachránil život. V té době tam totiž byli dva bráchové Krajčířové, kteří pocházeli z Čech od Kokořínska, jeden z nich byl svobodný a druhý již ženatý, ale oba bezdětní. Zničehonic se tam objevili chlapi, co se prohlašovali za partyzány, a zeptali se jich, zda by jim poskytli potraviny a tihle dva se hned nabídli, že jim je dají, ale byla to past, protože to byli převlečení gardisti a gestapo. Následně nato je zadrželi, oba umlátili k nepoznání a zastřelili. K tomu postříleli i dva chlapce co tam pásli krávy. Starostovi, kterému se u nás říkalo rychtář bylo přikázáno, aby vyzval přes obecního bubeníka, že z každého stavení jeden dospělý muž půjde pomoct s odklizením těch mrtvých. Většina z nich tam opravdu dobrovolně šla.
Nakonec po krátké době zatkli i mě, protože nás musel někdo udat. Jestli to s tím mělo nějakou spojitost, nevím, ale je to dost možné. To už jsme byli doma ve vesnici, vystěhovaní z těch salaší. Byl konec září nebo začátek října 1944.
Gestapo se usadilo v bývalém židovském domě, který patřil zámožným Židům. Zde jsem si opravdu začal myslet, že bude konec, že mě zabijí. Viděl jsem tam čtyři muže, kteří byli strašlivě domlácení a zkrvavení. Takže jsem očekával, že mě čeká to samé, ale jenom mě vyšetřili a opět propustili. Sotva jsem však přišel domů, již tam byli znova a znovu ten samý gestapák, který se již předtím ptal, kde je otec. Maminka tam naštěstí nebyla, jen bratr Rudolf. Mě i bratra tedy sebrali a znovu mě odvezli do židovny, kde se mnou znovu sepsali protokol, posadili nás na auto a poslali do Trenčína. Bylo nás v nákladním autě celkem sedm, sebrali i nějaké ženy a snad i jednoho partyzána. Zbylé čtyři tam za živa upálili, což nám řekli až potom.
Později jsem se dozvěděl, že nakonec zatkli i mého otce, ale již ne gestapáci, ale Hlinkovi gardisti. Když nás vezli na gestapo, tak jsme si mysleli, že nás odvezou rovnou do Německa a tam zabijí. V Trenčíně nás rozdělili a mě dali na takovou halu, kde nás bylo přes dvacet. Jeden z těch co tam byli, říkal, že jim řekne vše, co budou chtít, a druhý zase, že jim neřekne nic. I já jsem se rozhodl, že jim nic neřeknu, i kdyby mě na kousky řezali. Ne všechny sliby se však tak snadno plní.
Zakrátko mě vzali a dovedli do malé místnosti, kde již na mě čekal gestapák s překladatelem a rovnou mě vyzval, abych řekl vše, co vím, že když to udělám, tak mě ihned propustí domů k rodičům. Já jim odpověděl, že pokud to budu vědět, tak to povím. Ptal se na to, kam jsme nosili partyzánům jídlo, kolik jsme jich přechovávali, kdy to bylo a kdo další z vesnice s nimi spolupracuje a podobně. O tom jsem se samozřejmě rozhodl nemluvit a odpovídal jsem, že o ničem nevím. Neuvěřil mi a začal mě strašlivě mlátit pěstmi do tváře takovými ránami, že jsem okamžitě padnul na zem. Byl jsem mladý, bylo mi patnáct let, a proto jsem se ještě dokázal zvednout. Ovšem poté jsem okamžitě dostal znovu rány pěstí a již jsem se zvednout nedokázal. Chtěl jsem po těch ranách, ať mě raději zabije, a nesnažil jsem se na zemi schoulit, když do mě začal silně kopat. Zřejmě si toho všimnul, přestal, zvednul mě ze země. Což zřejmě bylo možná ještě horší, protože jsem měl od těch ran strašné bolesti. Načež mě za krk přitiskl ke zdi a podržel tak, že jsem ani dýchat nemohl. Strašný pocit. Než jsem ztratil vědomí, znovu mě pustil a pak to samé ještě asi třikrát opakoval a já na něj stále víc křičel „zabijte ma, zabijte ma“.
Uvědomil si, že to nemá ten efekt, co očekával, a proto odešel na chodbu. Tam byl další dozorce, který měl u sebe býkovec, jenž byl na koncích opatřený takovými strapečky napuštěnými olovem. Ten si od něj půjčil a vrátil se zpátky do vyšetřovací místnosti. Nejdříve mi před nosem mrsknul tím býkovcem a znova mě vyzval, abych řekl, co po mě chtěl. Já mu znova odpověděl, že to nevím. On mi odpověděl, že budu bit, když se nepřiznám a nebudu říkat pravdu. Já ne že bych si hrál na hrdinu, ale prostě jsem nevěděl, kdo další z vesnice s partyzány spolupracoval, takže mě přehnul přes židli a nejdříve mě po hlavě několikrát symbolicky poklepal. Odpověděl jsem mu, že nevím, že by táta vědomě spolupracoval s partyzány a že jen z donucení jsme jim museli vydat jídlo. Což samozřejmě nebyla pravda. A on tomu samozřejmě neuvěřil a vypálil mi jednu silnou ránu přes košilu po zádech nad prdelí. Zařval jsem bolestí a on znova opakoval svou otázku. Když jsem neodpověděl, vypálil další ránu a pak ještě jednu. Opět nedostal kýženou odpověď, a tak již začal řezat jednu ránu za druhou, zachvátila mě neskutečná bolest a já už jenom čekal, kdy mě umlátí k smrti. On však přestal a znova začal opakovat své otázky, ale já neodpovídal, a tak to ještě dvakrát zopakoval. Víc si toho již z výslechu nepamatuji.

Jazyková a stylistická úprava – redakce DL

Reklama